Jak mohla takto hluboko klesnout? Byla jednou z klanu Pohroma planin, nemilosrdná vůdkyně lidí i bestií, schopná rozsévat teror, kdekoli se jí zachtělo. Teď se nacházela daleko od domova, napůl šílená z hladu a měsíců putování. Její armáda byla mrtvá nebo přeměněná na něco horšího. Jak tak stála na kraji starého lesa, pozoroval ji z větve pár svítících očí. Něco krásného a zároveň smrtícího si při soumraku hledalo potravu. Bez vydání zvuku se to otočilo a odešlo. Popadl ji vztek. Pevně sevřela svou rezavou dýku a zaútočila na šelmu. Byla odhodlaná získat zpět alespoň špetku své zašlé slávy, nicméně svůj cíl nechytila. Třikrát zahnala šelmu mezi kameny a stromy a třikrát byla svědkem toho, jak se tvor mění v blednoucí stín utíkající hlouběji do lesa. Nicméně úplněk ozařoval celý les, a tak bylo snadné zvíře stopovat.

Poté, co došla na mýtinu na vysokém kopci, uviděla velkého čekajícího tvora. Když vytáhla dýku, tvor zařval a rozeběhl se proti ní. Už se zdálo, že si pro ni na tomto zvláštním místě přijde smrt. Stála vzpřímeně, klidně a připravená na cokoliv. Bestie se k ní rychlostí blesku přihnala a vytrhla jí dýku z ruky. Poté zmizela v lese. Nastalo ticho. Začaly se k ní přibližovat postavy v kápích. Pietním tónem jí sdělily, že Selemene, bohyně Měsíce, si ji vybrala, vedla a testovala. Nevědomky prošla posvátnými obřady řádu Temného měsíce, válečníků ze Stříbřitých lesů.

A tak byla postavena před volbu: buď se stane členkou řádu Temného měsíce a služebnicí bohyně Selemene, nebo opustí lesy a už se nikdy nevrátí. Ani chvilku neváhala. Chopila se příležitosti, zanechala za sebou svou krvavou minulost a povstala jako Luna z řádu Temného měsíce, obávaná měsíční jezdkyně a nemilosrdná a loajální strážkyně Stříbřitých lesů.