Mistři kováři z Mount Joerlaku se shodnou pouze na jediném, a to že roh magnocera je mnohem vzácnější než jakákoli slitina. A největší a nejostřejší ze všech těchto rohů patří stvoření, kterému říkají Magnus. Po půl generace nabodával Magnus na svůj roh zloděje, kteří měli zálusk na poklady jeho rodu. Pokaždé se vracel s kopyty a rohem zbarvenými doruda, až jednoho dne matriarcha rozhodla, že by se celý rod měl vydat hledat nové útočiště na sever za stín hor. Magnus, který při obraně svého lidu nikdy nezklamal, se ušklíbl. Rozhodl, že magnoceři zůstanou, neb magnocerus nevěří na náhody... a už nikdy nemění svoje rozhodnutí.

Ale když hora Mount Joerlak bez varování vybuchla a erupce pohřbila polovinu rodu v ohni a popelu, Magnus konečně polevil. Všichni, kdo přežili, se vydali na sever, dokud nenarazili na blokádu hlídanou stovkami lovců ozbrojených luky a ocelí. Magnus ovšem nebyl zaskočen. Se svými nejdivočejšími bratry a sestrami se rozeběhli proti nepřátelům a bojovali s takovou zuřivostí, že se jí mohla vyrovnat pouze oheň plivající hora, kterou nechali v dáli za sebou. Mezitím magnocerští stařešinové, matky a telata zmizeli v závějích. O tom, co se stalo dále, se však kováři pouze dohadují.

Někteří říkají, že se Magnus znovu shledal se svým rodem, zatímco ostatní tvrdí, že utržil smrtelné rány a jeho život vypršel vedle těla matriarchy. Ovšem žádná z těchto teorií není správná. Magnus totiž přislíbil, že se ke svému rodu vrátí... ale pouze až najde ty, kteří byli zodpovědní za výbuch hory Mount Joerlak, a spatří je umírat na svém rohu... neb magnocerus nevěří na náhody.