Rizzrack stále v hlavě slyšel ten křik. Během své práce horečně kroutil s klíči, utahoval šrouby, budoval, vyřezával a koval. Spánek se mu vyhýbal; žil jenom pro stavění. Měsíce a měsíce ubíhaly od doby, kdy se zavřel ve strýcově dílně, ale jeho vysvobození se blížilo. Protáhl si záda a jeho oči se tíhou zavřely. Před sebou spatřil koberec květin vznášející se na vodě zátoky Augury, který najednou vybuchl do mračna pylu, jež postupně umlčel všechen život, jak zrnka pylu ucpávala plíce. Najednou se se zakašláním probral. Hodiny a hodiny plnil rytmický zvuk dílnu, jak ostřil masivní čepele, jeho mysl plná obrazů vinné révy škrtící sousedy a obepínající domy. Záplava v zátoce Augury byla ničím proti hrůzám, které po sobě voda zanechala, a které zakořenily za městskými hradbami.

On ale věřil, že jej jeho oblek s pilami ochrání a udělá silným, a ještě než síla strachu pohltila jeho mysl, svitla mu malá jiskra naděje. Větve, kůra a krev. Když město padlo, Rizzrack utekl před stromy, které chodily, bojovaly a zabíjely. Stromy, které zničily brány a vpadly do města. Stromy, které zničily, rozmlátily a zadupaly vše a všechny, kteří se mohli ještě shromáždit na obranu Osudové Zátoky, a pronásledovaly pár zbylých prchajících přeživších. V matoucím tichu Rizzrack odmotal tlustý řetěz z paže svého obleku a jeho ruce se třásly, když procházel všechny spoje a prstem přejížděl po drapáku připevněném na konci. Jeho pilový oblek byl připraven.

S třesoucí se rukou uvedl svůj pilový stroj do chodu. Poháněla ho hrůza, hrůza z toho co jej čekalo a čemu se bude muset postavit, aby měl vůbec šanci uklidnit svoji mysl. A jak se jeho oblek probudil k životu, věděl, že se tomu strachu musí postavit, a že to v žádném případě nebude nic příjemného.